pondělí 29. března 2010

Potrero Chico

Prázdniny konečně udeřily a já se opravdu nacházím v nej mexické lezecké oblasti Potrero Chico...
Google praví, že prý se jedná o TOP 10 vícedélkovou sportovní oblast na světě, takže jsem si už před odletem do Mexika dala závazek, že se sem prostě musím vypravit. Asi před měsícem jsem pro svůj plán nadchla mexické kamarády. 10 dní před odjezdem jsem se po jistých zkušenostech začala pro jistotu přeptávat, zda plán platí, a poptávat všude možně, zda ještě někdo další nejede, abych v případě nouze stačila koupit lístek na autobus...3 dny před odjezdem z původních asi 12 účastníků zbyli 4, v den odjezdu se počet zredukoval na 2. Zpoždění na odjezdu 4,5 hodiny - no koho by napadlo, že v Mexico City bude v pátek odpoledne před 14 denním volnem zácpa???
Tudíž na místo určení jsme dorazili ve 3 ráno. Navíc s originální úpravou vozidla - pravé přední okýnko vysklené jako následek té zácpy v Mexico City. Totiž když auto stojí v koloně a nemůže ujet, je to ta nejlepší příležitost, aby mu někdo rozbil okýnko a ukradl řidičce aspoň kabelku. Otevřeným okýnkem v noci na dálnici nepříjemně fouká. Okýnkem zalepeným lepicí páskou téměř nefouká, zato to randál je nesnesitelný. Když se na lepivou (vnitřní) stranu výpletu nalepí alumatka, randál je o něco snesitelnější. Když v autě řízeném očmoudlým Mexičanem sedí za touto neprůhlednou úpravou bílá dívka, je to podezřelé protipašeráckým kontrolorům na hlavním dálničním tahu na sever...
Můj spolulezec pro tuto výpravu je 33letý Mexičan, otec dvou dětí, který má "business" v Cancúnu (jedné z nejprofláklejších mexických pláží), bydlí o 1000km jinde a má spoustu volného času, protože prý pracuje 2-3 hodiny v týdnu. V Potreru byl už prý mockrát, vyzná se tu, leze už dlouho - říkám si: asi s ním bude nuda, ale aspoň se nemusím bát na štandech. Postupně se však ukázalo, že nuda je opravdu kvalitní a ve vícedélkách se bojím, bo originální způsob tvorby štandů z pouze daisychainu (co nejvíce zkráceného), expresky a grigri se mi pramálo líbí. Parťák nechápe, proč se mi nelíbí. Opatrně se ho ptám, že jako kdyby se mi něco stalo a bylo potřeba ke mně slanit, jak by opustil štand bez toho, aby ho zrušil, když naprosto vše včetně jištění visí v jeho daisině. Odpověd: pokrčení rameny (podle výrazu ve tváři odhaduji, že jsem první, kdo se ho za 20 letou lezeckou kariéru na něco takového zeptal). Marně jsem se taky snažila zjistit nějaké universální nebo aspoň místní číslo na záchranku, kdyby něco. Univerzální prý neexistuje, místní nezná (je pravda, že vrtulníky ti v Mexiku skoro nevedou a sanitky premávají solidně tak akorát ve velkých městech). O to více se tedy divím, že jsem asi jediná, kdo nosí v batohu lékárničku. Mexičani jsou prostě flegmoši po všech stránkách.
Ubytovali jsme se (na radu mého zkušeného spolulezce) v nejluxusnějším kempu v okolí, obývaném téměř výhradně Amíky. Nechybí bazén, wi-fi a předražená restaurace. Naštěstí po víkendu začalo přijíždět čím dá víc Mexičanů, takže teď už se tu cítím lépe - Amíci se koncentrují v drahé restauraci a Mexičani plus já v přilehlé kuchyňo-jídelně pro vlastní vaření. Taky už všichni vědí, že jsem z Czech Republic a chovají se přátelštěji než zpočátku - totiž Amíci se se mnou moc nebavili, bo mě měli za Mexičanku soudě podle mé angličtiny a Mexičani se se mnou nekamarádili, bo mě měli za Američanku soudě podle mé bledé tváře. Nakonec wi-fi a bazén nejsou tak špatná vymoženost, hlavně když se za tento luxus platí 90 Kč/noc.
No a teď trochu popřádku: První den mě vyhnalo ze spacáku jak jinak než vedro. Uprchla jsem do stínu místního restaurantu na kafe - v 10 ráno jsem sotva dýchala a tekly ze mě čůrky potu - jak tohle přežiju... Zbytek dne jsme strávili popolézáním a orientací v kaňonu aneb bedlivě jsem sledovala, která stěna je v kolik hodin ve stínu. Výsledek: místní nejprofláklejší prý nejhezčí 11 délková cesta Space Boyz je ve stínu přesně tak do 9:30, takže na tu si můžu nechat zajít chuť:-(
V neděli ráno, nevídáno neslýcháno, všude byly mraky (to se prý stává tak jednou za měsíc). Hurá, vrháme se do Space Boyz. Můj parťák vytáhl první délku, já vystřídala do druhé a ouha, problém: během této délky jsem minula dva štandy, kterým chyběly nýty a vypadalo to asi tak, že je včera někdo odšrouboval - ze skály trčely tak akorát dvě želízka. To mě poněkud vyděsilo, hlavně vzhledem k tomu, že dle místního zvyku jsme lezli na jedné šedesátce (vynález dvojitých lan do Mexika ještě nedorazil), tudíž vyvstanuly vážné obavy o slanění. Následovala obligátní diskuse, zda pokračovat, vrátit se pro druhé lano, či se na to vybodnout. Zvolili jsme první variantu, půjčili si mezištand z vedlejší cesty a o 5 metrů dál objevili štand kompletní. Inu poznatek číslo 1 - staré štandy se ruší přesně akorát odděláním nýtů a kolik zbytečného železa bude ze skály trčet, tu nikoho netankuje. Pokračování už bylo veselejší - fakt krásné lezení, teda parťák ve 3. délce prohlásil, že je hrozně unavený a že může pokračovat jedině, když budu tahat já. Proč ne. Klíčovou asi tak 6+ délku za mnou vyhákoval statečně:-) Počasí se naštěstí nezlepšilo a zůstalo u zataženo 20 stupňů, za což jsem nesmírně vděčná, bo jinak bych se do téhle cesty nepodívala.
Na pondělí jsme vybrali hvězdičkovou pětidélku podobné (o něco nižší) obtížnosti. Vstali jsme relativně brzo, naběhli na nástup, já vydrtila první spárodélku, dobrala parťáka a dozvěděla se, že slaňujeme, bo prý je příliš unavený. "Dobře, v pohodě. Chceš jít do nějakých jednodélek? Lehčích?" "Ne, jsem příliš unavený na to, abych lezl, ale rád tě budu celý den jistit..." Uf, prstíky dostaly zabrat. Včera to s parťákem nebylo lepší - pro samou únavu tráví více a více času v kempu u bazénu, dnes myslím do skal nedošel vůbec. Marně se mu snažím navrhnout, že by třeba mohl změnit svůj stravovací režim: ráno jabko, přes den vůbec nic a večer se nacpat mastným a pálivým mexickým jídlem. Prý mu to takhle při lezení vyhovuje a navíc chce zhubnout...
Naštěstí ale dorazila mladá krev - spolužáci ze školy - nadrcení svalnatí machové, tak jsem se těšila, že mi něco vytáhnou. Dopadlo to tak, že je ve shybování zarazil pěkný kout v půlce cesty, tak mi nezbylo než trošku vykozit nožky a nacvakat jim zbytek expresek:-) Pak mi ještě nabídli sympatičtí Amíci toprope ve 30m plotnové 5.12a - nevím, koho ze zúčastněných překvapilo víc, že jsem byla nahoře asi za 5 minut, ale myslím že nejvíc mě. Klasifikace je tu opravdu neuvěřitelná aneb pro zápis do deníčku či na Lezce nebo kam chcete si přijeďte do Mexika:-)
Dnes jsme se domluvili na brzký nástup do super spáro cesty s poetickým názvem "Pancho Villa Rides Again". Prý v 6:00 u brány mého kempu. Totiž počasí se ustálilo na jasno, na slunku na zdechnutí, ale ve stínu příjemných 25 odpoledne, dopoledne skoro na mikinu. Takže téměř ideální podmínky, jde jen o to vychytat ve správnou dobu správně orientovanou stěnu. Vstávala jsem tedy ještě za tmy, 6:00-6:40 si poseděla u brány (obligátní mexické zpoždění) a pak už hurá do skal. Cesta stála i za to brzké vstávání, i za to čekání - krásné žabky odzdola až nahoru. Vyběhli jsme ji fakt parádně, slunce nás dostihlo přesně na vrcholu, takže načasování perfektní. Slanění se nám bohužel protáhlo - v kritické chvíli už jsem byla smířená s tím, že kus mého milovaného lana zůstane navždy v jedné ze spár, ale nakonec se podařilo ho zachránit. Další pozitivum, kterého si velice cením, je, že mlaďoši dělají bezchybné véčkové štandy, berou do stěny smyčky, nůž a majlonky a před výstupem mi pohotově sdělili jak místní, tak univerzální číslo na záchranku. Budoucnost mexického národa není zatracená:-D Nicméně u dobrodružného slanění jsme se pěkně upekli, takže jsme rozhodli vrhnout se před dalším lezením do kempového bazénu... Poznatek č. 2 - vrhne-li se Mexičan v poledne do bazénu, na další lezení už nedojde, bo po bazénu se musí jíst, pak odpočívat a pak už je večer. Nevadí, aspoň mám čas vám políčit zážitky. Jen doufám, že se všichni spolulezci nebudou unavovat takovým tempem, jako ten první, a že ještě do konce týdne na nějaké pěkné vícedélky dojde:-)
PS. Reprezenatční tričko zodpovědně nosím a asi si na něj připíšu zásadní informaci: "No soy alcohólica, sino Checa." ("Nejsem alkoholička, nýbrž Češka). Přiblížení situace: Pivo se tu prodává jedině ve skle nebo v plechovkách, obojí o objemu 330 ml, což je velice nepraktické. Proto jsem přešla na lahve typu rodinné balení (1,2l). Uznávám, že působí poněkud komicky, když u stolu každý z Mexičanů pocucává svou plechovku malého piva a já nasávám z tupláku, ale uznejte, čest národu dělat musím:-)
...
A jak to dopadlo? Spolulezci postupně odpadali únavou a kocovinou, naštěstí se mi je podařilo průběžně střídat, vydařil se nám dokonce ženský průstup vícedélkou s odporným traverzem 5.11a (pro ty, kdo hrajou na čísla:-)). V pátek však udeřilo pořádné vedro - od 12 do 4 odpoledne jsem nemohla nic než ležet ve stínu, potit se a těžce oddychovat, zatímco Mexičani drtili v prosluněné stěně jakoby se nechumelilo. Snažila jsem se nemluvit si, že přece není větší horko než v ČR v červenci..večer ale zvědavost nedala, tak jsem zapla notebook a potvrdilo se nejhorší - odteď předpověď neklesá po 35 stupňů ve stínu, což přičteme-li sílu mexického slunce, je opravdu na zdechnutí. Tudíž poslední dva dny pobytu už jsem se do vícedélek nehnala a střídala radši stinné větrné skalky s bazénem. V sobotu jsem taky utrpěla lehký šok, když jsem se v polovině cesty potkala s v protisměru kráčící stonožkou rozpláclého tvaru o velikosti 20 cm a jedovatě červené barvy. Stonožka se mě asi taky lekla, protože hbitě zmizela do nejbližší díry - klíčového cvakacího chytu, čímž mě potěšila ještě méně. Zdešením jsem cvakla z jednoprdy a vyskákala nahóru ani nevím jak (den předtím jsem si totiž z dlouhé chvíle četla průvodu a dozvěděla se, jaká nebezpečná zvířata můžu v Potreru potkat: vedle tarantulí, škorpionů a chřestýšů prý koušou taky stonožky). Dole mi Mexičani vysvětlili, že jsem se bála zbytečně, jelikož se nejedná o nebezpečnou stonožku, nýbrž neškodnou tisícinožku. No ještě abych jí při tom cvakání nožky počítala...
V brzkých ranních nástupech mi bránily taky takové maličkosti jako např. že šofér našeho vozu ráno odjel do města vybrat peníze z bankomatu (s mým matrošem v kufru), že prý za 15 minut je zpátky, no z 15 minut byla 1 hodina 50 minut, ale to už mě opravdu nemůže rozhodit.
Horší ale bylo, že do docela nenápadného areálu s bazénem přímo v kaňonu u skal se přes velikonoční víkend přijelo rekreovat neskutečné množství Mexičanů, což dost hrubě poškodilo lezeckou atmosféru. Snažila jsem se tento úkaz zdokumentovat fotograficky, což se však moc nevydařilo. Slovní popis je jednodušší: přesně takto si představuji peklo. Výheň neskutečná, všude mraky lesklých zpocených tučných lidí, vřískot, asi 50 mísících se druhů "hudby", troubení, bazén nacpán k prasknutí těly a neprůhlednou vřící vodou, nad tím vším neprostupný dým z přepáleného tuku z mexických pochoutek. Některé pohyblivější kusy turistů se snažily vystoupat po schodech na vyhlídku, ze dvou ramen schodiště si 98% z nich vybralo vždy to, které vedlo těsně vedle skály a tudíž byl průstup této těžké tonáže dále znesnadněn přítomnými jističi a lany, což jim evidentně vůbec nevadilo - proč do jističů (třetinové váhy) nežďuchnout a lana nepošlapat... V momentě, kdy už jsem vážně uvažovala, že asi brzy začnou čirou náhodou lítat ze štandu nějaké ty kamínky, mě jedni takoví zatarasenci kromě žďuchání začali taky objímat a cenit zuby do foťáku, že prý se musí se mnou vyfotit, když mám modré oči. Tak jsem jim navrhla, jestli by mě taky třeba nechtěli zavřít do zoologické...
Nicméně přežila jsem výlet ve zdraví jak po fyzické, tak po psychické stránce, už se zas válím v relativním chládku našeho domu (přece jen tady v Querétaru jsme 2000 m n.m., takže vedro je snesitelné), strouhám si pastelky a těším se do školy.

úterý 23. března 2010

Canyoning aneb další důkaz toho, že v Mexiku je možné vše

Že jste nečekali další příspěvek tak brzo? Já taky ne, ale o tento zážitek se musím podělit začerstva...
Vzhledem k tomu, že lezecké plány na víkend byly nejisté (všichni slibují, ale málokdo dodrží), domluvila jsem si na neděli záložní plán - canyoning. Totiž už několikrát mi nabízel učitel v hodinách lezení, jestli nechci jet, no a tentokrát jsem usoudila, že by mohlo navíc být už dostatečné vedro na to, abych nezmrzla. Odjezd opět pomexicku - cituji telefonát:
"V kolik a odkud?"
"V 8:30 se sejdeme u Soriany (supermarket, co mám 10 minut pěšky od domu)."
"Bezva, platí."
"A přesně v 9 odjíždíme."
"Aha, to budeš půl hodiny vysvětlovat nějakou teorii nebo stačí, když dorazím v 9?"
"Nene, to aby si všichni stihli před devátou přijít a případně si nakoupit."
"Dobře, já tedy přijdu v 9, OK?"
"Ano, v pohodě... Kde bydlíš? Přijedu pro tebe."
"Nemusíš, mám to kousek."
"Ne, přijedu. Řekni mi kam."
"Dobře, budu čekat na hlavní silnici u drogerie. V kolik?"
"V 7:45."
"No tak to děkuji pěkně, raději si do čtvrt na devět pospím a v 9:00 budu u Soriany."
...
No vyrazili jsme samozřejmě v 9:40...
Když jsme se blížili k místu činu, již z dálky bylo vidět, že nad kaňonem se válí supermokrá studená mlha, aneb na včerejší 30 stupňové vedro jsme mohla leda tak vzpomínat.
Myslela jsem, že výletu se budou účastnit spolužáci z hodin lezení - tedy tací, kteří již min. 2 měsíce mají co do činění s lanem a reversem. Ovšem když jsme se vykutáleli z aut, zjistilo se, že více než polovina účastníků si neumí ani obléct sedák. Za 20 minut perné práce byli všichni nabaleni do úvazků, plovacích vest a helem, pod tím slušivé tepláčky a bavlněná trička a co čouhalo, byla husí kůže (někdo ji měl od strachu, někdo od zimy). Učitel velitel v neoprénu zavelel odchod, že prý za 3h jsme zpátky.
Kaňon byl vzdálen asi 10 minut chůze po pohodlné pěšině. Již zde měly některé slečny problémy s rovnováhou a bylo potřeba přidržovat jejich klátící se těla. Vzápětí přišel první plavecký úsek - voda nebyla studená jak v Hollentale, ale rozhodně nebyla ani tak teplá jako letní Lužnice. Všichni se statečně a bez odporu vrhli do vody, a hle ukázalo se, že někteří neumějí plavat. Ne že by se topili (vesty jim to nedovolily), ale pohyb vpřed jim příliš nešel... Nějaký vyšší smysl (kterému jsem po následující 3h velice děkovala) mě přivedl na myšlenku, že dokud budou stěny kaňonu lezitelné, do vody nepůjdu. Všechno totiž neuvěřitelně dlouho trvalo, slunných míst bylo čím dál méně (a ve stínu pěkná kosa). Slečny byly čím dál víc profialovělé, na rychlosti jim to ale nepřidalo. Asi po 2h jsme dorazili k prvnímu slanění (já zaplaťpánbu stále suchá, slečny už pořádně promrzlé).
Zde se potvrdilo mé očekávání - nejenže dobře 8 osob nebylo schopných samostatně slanit, ale dalo ohromě velkou práci je spustit (slečny se odmítaly přiblížit ke kraji skály, natož odsednout do sedáku). Myslím, že kdybych na místě nebyla já, spouštěl by je učitel velitel sám ještě dnes.
První slanění končilo ve vodě, takže od této chvíle jsem drkotala i já, i když ne tolik, co ostatní (Merino tričko, miluju tě!). Bezprostředně následující druhé slanění 30m vodopádem (který nebyl svislý, nýbrž položený a kluzce omechovatělý) trvalo celou věčnost a pro mě bylo slanění s 13 letou holčičkou na zádech opravdu třešničkou na dortu (ještěže lana byly takové staré dráty, že brzdily samy i zamokra).
Když jsem se šťastně dostala na suchou zem a na slunce, vrhla jsem se na první vyhřátý kámen, sundala odporně studené elasťáky (déle už si ledviny a vaječníky podchlazovat nebudu) a zbytek výletu absolvovala ve spodku od plavek, k velkému zájmu Mexičanů o moje tvarohově bílé nohy... No co, zdraví je mi přednější. Za půl hoďky jsem byla usušená, tak jsme se šli podívat ještě na další vodopád (mimochodem mazec - 60m sešup, protější stěny kaňonu snad měly 100m, Mexičani tvrdili, že se tam natáčel Pán prstenů, ale těžko říct, zda je to pravda, bo Mexičanům nelze věřit za žádné situace), pak se ještě svačilo a ke sklonku odpoledne byl zavelen odchod. Slečny do té doby nesundaly ani vrstvu ze svých bavlněných triček a mikin, no moc by mě zajímalo, jestli to některá z nich přežila ve zdraví.
Ještě teda bylo potřeba je vytlačit do příkrého kopce ven z kaňonu, já jsem opět byla požádána, ať se postarám o holčičku. Tak jsem ji ochotně vytlačila až do místa, kde začínala normální cesta a holčička se mohla samostatně rozeběhnout pryč. V tomto okamžiku (místě) mi učitel asi u 10 cm schodku podal ruku na pomoc, no nemohla jsem se ubránit této absurditě, tak jsem ho přes ni přátelsky plácla... reakce: byla jsem naprosto vážně nařknuta z toho, že za všecku mužskou sobeckost a lenost můžu já a ať se potom nedivím, že v Evropě nejsou žádní gentlemani-machové. Přeberte si to, jak chcete...
Závěr výletu se vydařil - jako každý víkend na mě čekal v batohu tuňák, po cestě i plechovky s pivem a navíc jsem část trasy, co vedla po prašné cestě pravou mexickou venkovskou krajinou, absolvovala na korbě camionety (auta typu pick-up,) takže výhledy byly skvělé. Bohužel, fotky pro vás zatím nemám, bo svůj foťák jsem těchto nebezpečí ušetřila a Mexičani, kteří fotili a slibovali, ještě neposlali.
Konec dobrý, všechno dobré. Zážitek intenzivní, pozitivitou si nejsem úplně jista.
V pondělí v hodině mi bylo vyinkasováno 375 Kč, zřejmě za průvodcovské služby a půjčovné plovací vesty (všechen ostatní matroš jsem měla svůj).
Jestli se někdo divíte, jak může jeden, byť zkušený "instruktor" vzít do kaňonu asi 12 lidí, z nichž polovina v životě neměla co do činění s lanem, a ještě si od nich vyinkasovat slušné peníze, vězte, že takhle to chodí v Mexiku... Předpisy neexistují a když náhodou ano, nikdo se je neodváží kontrolovat. A kdyby přece jen vás někdy někdo chytil při něčem nelegálním, vše se snadno vyřeší úplatkem. Jo, v Mexiku je opravdu možné vše...
PS. Příští týden máme prázdniny, takže ať se děje co se děje (tzn. ať si Mexičani mění a ruší plány, jak chtějí), já vyrážím směr Monterrey do oblasti El Potrero Chico - prý TOP 10 světová vícedélková sportovní oblast, no těším se neuvěřitelně. Výhodou je, že dojet se dá autobusem, bydlí se v mezinárodním kempíku 20 minut pěšky od stěn a o spolulezce prý případně není nouze. Nevím, jestli se tam dostanu na net, tak kdybych se neozývala, prostě drtím a drtím:-)

pátek 19. března 2010

Pauza v lezeckém programu aneb zkouškové, kulturně-poznávací výlet do Guanajuata a oslava narozenin

Pro začátek, abych zachovala kontinuitu, konstatuji, že Santa Claus na mě ani ve druhém zkouškovém nezapomněl a že systém curva se opět osvědčil.

Po zkouškovém následoval prodloužený víkend (slavný prezident Benito Juárez slavil v pondělí narozeniny), jemuž předcházely obvyklé lezecko-organizační peripetie, které tentokrát zašly tak daleko, že jsem nakonec nejela lézt nikam a na poslední chvíli rezervovala hostel v Guanajuatu, abych se mohla připojit k mým dobrým kamarádkám Zuzce a Annie, které mi na rozdíl od řady Mexičanů nedaly košem a zachránily můj víkendový program.
Guanajuato leží ve vedlejším státě a je to opravdu pěkné město - mě uchvátily samozřejmě především kopce, kterými je město bezprostředně obklíčeno (a ty skály, které shlíží z horizontu! - škoda, že v Gaunajuatu nemá TEC kampus). Město je typické svými terasovitými panaromaty pestrobarevných domečků - na rozdíl od většiny ostatních měst, kde jsou domy jednotně fádní bílé či vyšedlé. Taky jsme navštívily muzeum mumií (oprvadu, vlezla jsem do muzea!!!), což nebyl zážitek úplně pozitivní, zato intenzivní. Po hodině neopodstatněného čekání u brány, byl dav návštěvníků natlačen do podzemí, prohnán kolem vitrín s mtrvolami a vyplivnut na druhé straně budovy ven. Nutno podotknout, že celá expozice obsahovala asi 3 informační cedulky a místo výkladu u některých vitrín vystupovaly hérečky které se snažily co nejdramatičtěji ztvárnit průběh smrti vybrané mrtvoly včetně pohřbení zaživa. A to tam mexické rodiny chodily s 8 letými dětmi. Nářez. Zbylé desítky muzeí jsme k mojí spokojenosti vynechaly a radši se důkladně poprocházely po městě a poseděly v barech a kavárnách se spoustou dalších zahraničních turistů. Bohužel jsou totiž krásy Guanajuata náležitě profláknuté, takže centrum města je naprostá turistická zóna, ale i tak se mi výlet moc líbil. Taky proto, že jsem si konečně po 2 měsících odpočinula od mexicky organizovaných zájezdů...

V poslední době se tu profláklo, že se blíží moje narozky a tudíž důvod k fiestě, a tak nezbylo, než uspořádat večírek. Rozhodla jsem se, že když už, tak se vším všudy: pokusím se připravit české pohoštění.
První krok bylo přesvědčit domácího, aby mi povolil fiestu v našem slušném, klidném domě - kupodivu klaplo bez větších obtíží.
Krok číslo 2: Rozeslat pozvánky. Facebook usnadní leccos, ovšem mám pocit, že do španělské verze tlačítka "zúčastním se", "nezúčastním se" a "možná" ani nemontovali, protože je to naprosto zbytečné. U Mexičanů totiž nejen že se do poslední chvíle neví, zda přijdou, nebo ne, ale nedá se ani odhadnout, s kolika kamarády se dostaví. Počet strávníků je tudíž naprosto ve hvězdách.
Krok číslo 3: vymyslet "menu". Vylučovací metodou padla volba na kuře na paprice, tvarohové knedlíčky s jahodama, česnekovou pomazánku a perník.
Krok číslo 4: překlad ingrediencí do španělštiny, konstatování, že v supermarketu se nesežene nic, a výlet na pravé mexické tržiště... Vybavena dlouhým seznamem a velkým batohem, vydala jsem se na nejbližší autobusovou zastávku, zkušeně se zeptala domorodců, které číslo jede na trh, a bez větších problémů dorazila na místo činu. Tržiště jsou tu v obdobných prostorách, jako naše ťamanské, stánky uvnitř jsou ještě o něco stísněnější, a prodává se v nich velice rozličný tovar od masných a mléčných výrobků, ovoce a zeleniny, přes koření, byliny, amulety, elektroniku až po tenisky Adidas. Musím přiznat, že zpočátku se mnou poněkud zamávalo vzezření masných stánků - po kachličkách se válí kusy různých zvířat, nejvíce na mě zapůsobila ještě skoro živě vypadající hlava chobotnice, která na mě zírala z rybího puchu. Byla jsem ale statečná a pokračovala ve shánění tří klíčových nesehnatelných surovin: kysané smetany, tvarohu a hrubé mouky. Mlékárenských stánků jsem obešla asi 10, v každém ochutnala crema ácida i requesón, popovídala si o tom, odkud jsem a co budu vařit, ujistila se, že hrubá mouka opravdu neexistuje, ale že ať se zeptám v moukařství, co je naproti. Když už můj žaludek řekl stop kysané smetaně, vrátila jsem se k "nejkyselejšímu" stánku, koupila litr smetany (zabalili mi ji do igelitovýho pytlíku), stejně tak tvaroh. Mezitím jsem taky objevila malý, relativně čistý stánek, kde se povalovaly kusy kuřat (nesmíchané s jinou zvířenou), a jelikož maso vypadalo opravdu pěkně, odhodlala jsem se a zakoupila 4 půlky. Maso bylo levné a navíc je to tu se vším servisem - můžete si přesně naporoučet, zda kuře zbavit kůže, vykostit, na jaké tvary naporcovat či naklepat. Mezitím obvyklá konverzace odkud jsem, co budu vařit, co dělám v Mexiku, jak se mi tu líbí... Hodiny ubíhají, tak už jen do zelinářství a do moukárny, kde jsem úspěšně zakoupila všechno koření a zvolila substitut pro hrubou mouku: mouka celozrnná. S naplněným batohem, dvěma taškami a pocitem úspěchu jsem zamířila na místo, kde mě dříve vyplivnul autobus č.2. Trošku jsem znejistěla, když jsem zjistila, že silnice je jednosměrná, a tak jsem zkušeně nadhodila dotaz do davu čekajících. Po čilé diskusi se většina shodla na tom, že je třeba popojít 200m na hlavní silnici a tam že určitě jezdí dvojka v opačném směru. Odvlekla jsem se tedy tím směrem a opravdu brzy našla zastávku a dvojku. Spokojeně jsem usedla a posouvala se mexickou špičkou směrem k domovu až do té chvíle, kdy na jedné z klíčových křižovatek autobus místo aby zabočil do mojí čtvrti, směle pokračoval vzhůru někam do řiti. Holt dvojka jedním směrem není to samé jako dvojka opačným směrem. Vysedla jsem tedy na nejbližší zastávce, vrátila se na křižovatku, zeptala se domorodce, kterým číslem do mé čtvrti, nasedla na zmíněné číslo (znovu zaplatila) a po 2 minutách jízdy opět překotně vysedla, jelikož i tato linka směřovala někam úplně jinam. Rozhodla jsem se volným tempem pokračovat pěšky a stopnout první taxík, bohužel však taxikáři zrovna měli siestu nebo co, a tak jsem se nádherně prošla v horkém poledním slunci podél hlavní silnice s plnou polní a kapající igelitkou s kuřaty až domů...
Krok číslo 5: Uvařit. Po minulém hektickém zkouškovém týdnu následoval hektický vyvařovací týden. Začala jsem ve středu po škole, v 1 v noci při boji s dohasínající plynovou bombou bylo jasné, že čtvrtek bude ve znamení absencí. Navíc mexická trouba nezvládá zároveň péct a vařit. Takže jsem celý den strávila poskakujíc mezi plotnou a Powerpointem. Nicméně v 17:00 byly všechny pokrmy ready a Powerpoint odeslán, tak jsem moha seběhnout do školy doprovodit ho svým projevem (na což nakonec ani nedošlo:-/), pak zase vyběhnout vzhůru domů, hodit se do gala a očekávat hostí:-)
Abych přiblížila, co v hrncích nakonec vzniklo: Kuře na paprice se podobalo s drobnými detaily (smetana méně kyselá a paprika trošku jinak papriková). Knedlíčky chudáčci byli zahnědlí z těch celých zrn, ale chutnaly vynikajícně, byť trošku po vláknině:-) Česneková pomazánka byla autentická. Perník by se s českým asi nepoznal (český a mexický hřebíček nejsou totéž, ani kakao, ani čokoládová poleva v podobě pěny nebyla to ono), nicméně chutnal taktéž.
Počet strávníků nakonec osciloval kolem 15, což byla tak akorát únosná míra. Úspěch byl zaznamenán jak u mexické, tak u mezinárodní sekce - z talířů to mizelo a co se nevešlo do žaludků, vyprosili si domů. Co považuju za opravdový projev uznání je, že Mexičani zvládli zkonzumovat všechny chody bez toho, aby si do nich přihazovali chilli a limetky! Prý už mi zbývá jen uvařit mexickou rýži tak, aby se nelepila, a můžu se vdávat. Děkuji pěkně:-) Opít jsme se taky zvládli, nerozbilo se nic, takže úspěch:-D Akorát to teď vypadá, že budu muset vařit častěj...
Nyní už jsou všechny zbytky zkonzumovány, spoušť uklizena, a na zítřek zase jednou domluvené lezení (prej odjezd v 6:30 - to jsem moc zvědavá), tak už se nemůžu dočkat. Holky vyráží do Morelie na sbírku motýlů, ale mě už zase svědí ruce, tak jsem se zas upsala Mexičanům a doufám, že něco vylezem. A kdyby ne, tak v neděli je v nabídce canyoning...

neděle 7. března 2010

Co se událo ve druhém parciále

Jak už jsem se asi již zmiňovala, na mé mexické škole se každý semestr odehrávají 4 zkouškové aneb celkové hodnocení se skládá ze 3 "částečných" zkoušek (examen parcial) a jedné závěrečné. Mučit jakéhokoli studenta (a tím spíš zahraničního) zkouškama každý měsíc se mi zdá nelidské, na druhou stranu se dá každý předmět zfouknout za odpoledne a snad už se aspoň nebudu muset tolik potit v květnu. Moje první zkoušky byly rozličné co do obsahu a formy: od příkladů přes esejovité otázky, ústní zkoušku až po místní oblíbenou "confusión multiple" (multiple confusion, do češtiny si přeložte sami). Protože v teple, sluníčku a prázdninové náladě nebylo na učení ani pomyšlení, neměla jsem ze svých výkonů zrovna nejlepší pocit. Santa Claus tu ale asi naděluje několikrát ročně, a tak jsem byla ze svých hodnocení příjemně překvapena. Perlička: jediný předmět, ve kterém jsem písemku poťala tak, že mi něco strženo být muselo, byl podroben systému "curva" (píše se to opravdu s "c" a znamená to křivka:-)), který funguje následovně: Jelikož písemku poťala celá třída a ke 100b maximu se nepřiblížil nikdo, byly všecky výsledky přebodovány tak, že jedinec, který písemku pokazil ze všech nejméně, obdržel 100b, druhý nejlepší 99b atd. Když jsem zjistila, že prvně jmenovaným jedincem jsem já a nad tímto principem se maličko pozastavila, bylo mi vysvětleno, ať se ničemu nedivím, že to je prostě Mexiko...:-) No mohli by se na VŠE inspirovat, co říkáte? Jen doufám, že tento týden přijede Santa Claus zase...

Vyústění situace: ve druhém parciále jsem ještě línější než v prvním, úlohy odflákávám, jsk se dá, a povinnou školní docházku z velké části vyplňuju surfováním po internetu. Postupem času totiž vyšlo najevo, že mexický 5 letý studijní program obsahuje asi tak to, co náš 3 letý bakalář, jen to holt Mexičanům všecko trochu dýl trvá...Totiž: i když je škola perfektně vybavená, systém výuky moderní se vší elektronickou oporou atd., profesoři i žáci jsou aktivní, motivovaní, velice se snaží, nemůžu se zbavit pocitu, že jsou ve všem poněkud neefektivní (nesmyslnými úkoly počínaje a neplodnými diskuzemi na hodinách konče). Na druhou stranu jsou všichni příjemně naladěni, evidentně je to takto baví, profesoři jsou vždy vstřícní a milí, prostě no problem:-) Tak mi jich je jen trošku líto, když si představím, kolika předměty se všemi úkoly, projekty a docházkami si musí projít, aby se dozvěděli stěží to, co druhák na VŠE ve financích podniku.

Ve volném čase, světe div se, pořád objíždím místní skalky. Začíná se mi to zdát neuvěřitelné, ale kromě naší domácí zóny jsem dosud žádnou neopakovala - zásoba oblastí v dosahu 2h z Querétara vystačí snad na celý semestr. A navíc: za 14 dní budou týdenní velikonoční prázdniny a mám slíbený výlet do nej mexické vícedélkové oblasti El Chico Potrero! Tak se těším jak malá:-) No ale abyste si nemysleli, že je to tu až takový lezecký ráj a že se vrátím strašně namakaná: jako všechno v Mexiku, ani lezecký výlet zde nemůže probíhat "normálně" (tj. evropsky). Na hodinu čistého lezení tu totiž připadá min. hodina čekání (na někoho, na něco nebo jen tak) či jiných prodlev typu: Sraz ve 13h ve škole, do 13:30 se pomalu scházejí účastníci a pak se zjistí, že vlastně nikdo nemá auto. Tak se čeká do 15:30, až se někdo z rodičů vrátí domů a zapůjčí své ratolesti vůz. Samozřejmě jedinou vystresovanou osobou jsem vždy já, ostatní jsou naprosto v klidu a v pohodě - no někdy se mi až zdá, že je to čekání přímo baví! No a pokud se už vydaří odjezd, je téměř pravidlem, že množství sedáků, lezeček, expresek či lan výrazně neodpovídá počtu účastníků (např. na 5 osob 3 lana, troje lezečky, dva sedáky a 25 expresek - ne, fakt si nevymýšlím, založeno na nejedné reálné události). No a nedej bože, když se v sobotu večer zavítá do báru. Po kombinaci tequily s colou, vodky a Jagermeistera nejeden macho odpadne a léčí se z opice až do dalšího odpoledne, zatímco zkušená evropanka, která zodpovědně ředila pivem, v 8 ráno vstává a pilně studuje futures a opce ku velkému údivu postupně se probouzejících mrtvol. Jsem na sebe opravdu pyšná:-) (Chudáci domorodci totiž ředili micheladami, což je "skoro" to stejné co pivo, až na to, že krom lahváče to obsahuje šťávu z manga, salsu připomínající worcesterovou omáčku a spoustu dalších neidentifikovatelných přísad, které by dle mého názoru zvedly žaludek i sebetrénovanějšímu alkoholikovi).

No a co dodat na závěr? Výtah z aktuálního cenového letáčku s hádankou nakonec:
benzin: 11 Kč/l
pomeranče: 7 Kč/kg
tuňák: 9 Kč/konzerva
tortilla: 1,50 Kč/ks
roztok na čočky: 100 Kč/400 ml
pánvička s "teflonovým" povrchem: 45 Kč/ks
značkové tričko Pepe Jeans: 400 Kč/ks
neznačkové slušivé tričko: 75 Kč/ks (avšak najít tu oblečení odpovídající tvaru a zejména délce mého těla je téměř nemožné:-()
poctivé capuccino ve školní kavárně: 12 Kč
tequila: 120 Kč/0,7 l
krabička značkových cigaret Marlboro: 45 Kč
hrst trávy: 80 Kč

No existuje samozřejmě i tovar méně výhodný:
čokoláda značky Kinder (jediná poživatelná zde): 40 Kč/ks
jablka: 45 Kč/kg
oběd ve školní jídelně: 60 Kč
vatové odličovací tampony: 40 Kč
brambory: 30 Kč/kg
letenky za 1Kč tu neprodávaj
pivo taky není tak levné jak u nás
a poživatelný chleba tu neexituje vůbec:-(

Česká studentka se ale samozřejmě snadno přizpůsobí každé situaci a nahrazuje statky z druhé kolonky těmi z první kolonky. Dvojice substitutů nechť si studenti ekonomie najdou sami (pro pokročilé: vězte, že koeficient křížové elasticity je výrazně vyšší než 1) a rodiče ať se je raději nesnaží hledat vůbec...:-)