Canyoning aneb další důkaz toho, že v Mexiku je možné vše

Že jste nečekali další příspěvek tak brzo? Já taky ne, ale o tento zážitek se musím podělit začerstva...
Vzhledem k tomu, že lezecké plány na víkend byly nejisté (všichni slibují, ale málokdo dodrží), domluvila jsem si na neděli záložní plán - canyoning. Totiž už několikrát mi nabízel učitel v hodinách lezení, jestli nechci jet, no a tentokrát jsem usoudila, že by mohlo navíc být už dostatečné vedro na to, abych nezmrzla. Odjezd opět pomexicku - cituji telefonát:
"V kolik a odkud?"
"V 8:30 se sejdeme u Soriany (supermarket, co mám 10 minut pěšky od domu)."
"Bezva, platí."
"A přesně v 9 odjíždíme."
"Aha, to budeš půl hodiny vysvětlovat nějakou teorii nebo stačí, když dorazím v 9?"
"Nene, to aby si všichni stihli před devátou přijít a případně si nakoupit."
"Dobře, já tedy přijdu v 9, OK?"
"Ano, v pohodě... Kde bydlíš? Přijedu pro tebe."
"Nemusíš, mám to kousek."
"Ne, přijedu. Řekni mi kam."
"Dobře, budu čekat na hlavní silnici u drogerie. V kolik?"
"V 7:45."
"No tak to děkuji pěkně, raději si do čtvrt na devět pospím a v 9:00 budu u Soriany."
...
No vyrazili jsme samozřejmě v 9:40...
Když jsme se blížili k místu činu, již z dálky bylo vidět, že nad kaňonem se válí supermokrá studená mlha, aneb na včerejší 30 stupňové vedro jsme mohla leda tak vzpomínat.
Myslela jsem, že výletu se budou účastnit spolužáci z hodin lezení - tedy tací, kteří již min. 2 měsíce mají co do činění s lanem a reversem. Ovšem když jsme se vykutáleli z aut, zjistilo se, že více než polovina účastníků si neumí ani obléct sedák. Za 20 minut perné práce byli všichni nabaleni do úvazků, plovacích vest a helem, pod tím slušivé tepláčky a bavlněná trička a co čouhalo, byla husí kůže (někdo ji měl od strachu, někdo od zimy). Učitel velitel v neoprénu zavelel odchod, že prý za 3h jsme zpátky.
Kaňon byl vzdálen asi 10 minut chůze po pohodlné pěšině. Již zde měly některé slečny problémy s rovnováhou a bylo potřeba přidržovat jejich klátící se těla. Vzápětí přišel první plavecký úsek - voda nebyla studená jak v Hollentale, ale rozhodně nebyla ani tak teplá jako letní Lužnice. Všichni se statečně a bez odporu vrhli do vody, a hle ukázalo se, že někteří neumějí plavat. Ne že by se topili (vesty jim to nedovolily), ale pohyb vpřed jim příliš nešel... Nějaký vyšší smysl (kterému jsem po následující 3h velice děkovala) mě přivedl na myšlenku, že dokud budou stěny kaňonu lezitelné, do vody nepůjdu. Všechno totiž neuvěřitelně dlouho trvalo, slunných míst bylo čím dál méně (a ve stínu pěkná kosa). Slečny byly čím dál víc profialovělé, na rychlosti jim to ale nepřidalo. Asi po 2h jsme dorazili k prvnímu slanění (já zaplaťpánbu stále suchá, slečny už pořádně promrzlé).
Zde se potvrdilo mé očekávání - nejenže dobře 8 osob nebylo schopných samostatně slanit, ale dalo ohromě velkou práci je spustit (slečny se odmítaly přiblížit ke kraji skály, natož odsednout do sedáku). Myslím, že kdybych na místě nebyla já, spouštěl by je učitel velitel sám ještě dnes.
První slanění končilo ve vodě, takže od této chvíle jsem drkotala i já, i když ne tolik, co ostatní (Merino tričko, miluju tě!). Bezprostředně následující druhé slanění 30m vodopádem (který nebyl svislý, nýbrž položený a kluzce omechovatělý) trvalo celou věčnost a pro mě bylo slanění s 13 letou holčičkou na zádech opravdu třešničkou na dortu (ještěže lana byly takové staré dráty, že brzdily samy i zamokra).
Když jsem se šťastně dostala na suchou zem a na slunce, vrhla jsem se na první vyhřátý kámen, sundala odporně studené elasťáky (déle už si ledviny a vaječníky podchlazovat nebudu) a zbytek výletu absolvovala ve spodku od plavek, k velkému zájmu Mexičanů o moje tvarohově bílé nohy... No co, zdraví je mi přednější. Za půl hoďky jsem byla usušená, tak jsme se šli podívat ještě na další vodopád (mimochodem mazec - 60m sešup, protější stěny kaňonu snad měly 100m, Mexičani tvrdili, že se tam natáčel Pán prstenů, ale těžko říct, zda je to pravda, bo Mexičanům nelze věřit za žádné situace), pak se ještě svačilo a ke sklonku odpoledne byl zavelen odchod. Slečny do té doby nesundaly ani vrstvu ze svých bavlněných triček a mikin, no moc by mě zajímalo, jestli to některá z nich přežila ve zdraví.
Ještě teda bylo potřeba je vytlačit do příkrého kopce ven z kaňonu, já jsem opět byla požádána, ať se postarám o holčičku. Tak jsem ji ochotně vytlačila až do místa, kde začínala normální cesta a holčička se mohla samostatně rozeběhnout pryč. V tomto okamžiku (místě) mi učitel asi u 10 cm schodku podal ruku na pomoc, no nemohla jsem se ubránit této absurditě, tak jsem ho přes ni přátelsky plácla... reakce: byla jsem naprosto vážně nařknuta z toho, že za všecku mužskou sobeckost a lenost můžu já a ať se potom nedivím, že v Evropě nejsou žádní gentlemani-machové. Přeberte si to, jak chcete...
Závěr výletu se vydařil - jako každý víkend na mě čekal v batohu tuňák, po cestě i plechovky s pivem a navíc jsem část trasy, co vedla po prašné cestě pravou mexickou venkovskou krajinou, absolvovala na korbě camionety (auta typu pick-up,) takže výhledy byly skvělé. Bohužel, fotky pro vás zatím nemám, bo svůj foťák jsem těchto nebezpečí ušetřila a Mexičani, kteří fotili a slibovali, ještě neposlali.
Konec dobrý, všechno dobré. Zážitek intenzivní, pozitivitou si nejsem úplně jista.
V pondělí v hodině mi bylo vyinkasováno 375 Kč, zřejmě za průvodcovské služby a půjčovné plovací vesty (všechen ostatní matroš jsem měla svůj).
Jestli se někdo divíte, jak může jeden, byť zkušený "instruktor" vzít do kaňonu asi 12 lidí, z nichž polovina v životě neměla co do činění s lanem, a ještě si od nich vyinkasovat slušné peníze, vězte, že takhle to chodí v Mexiku... Předpisy neexistují a když náhodou ano, nikdo se je neodváží kontrolovat. A kdyby přece jen vás někdy někdo chytil při něčem nelegálním, vše se snadno vyřeší úplatkem. Jo, v Mexiku je opravdu možné vše...
PS. Příští týden máme prázdniny, takže ať se děje co se děje (tzn. ať si Mexičani mění a ruší plány, jak chtějí), já vyrážím směr Monterrey do oblasti El Potrero Chico - prý TOP 10 světová vícedélková sportovní oblast, no těším se neuvěřitelně. Výhodou je, že dojet se dá autobusem, bydlí se v mezinárodním kempíku 20 minut pěšky od stěn a o spolulezce prý případně není nouze. Nevím, jestli se tam dostanu na net, tak kdybych se neozývala, prostě drtím a drtím:-)