neděle 25. dubna 2010

Nuda v Mexiku

Tentokrát zase z nelezeckého soudku:
Návrat z prázdnin do školy byl tristní hned z několika důvodů:
1) letní počasí děsně demotivuje od učení
2) hodiny lezení ve 13:00 se definitivně staly nesnesitelnými (chyty pálí) a brzo taky úplně skončily, stejně jako všechny ostatní tělocviky - nevím, co nám tím chtějí sdělit, když v normálních předmětech musíme trpět až do pátého května...myšlenku, že by nám tím chtěli umožnit věnovat více času studiu, kategoricky odmítám
3) deadliny a odevzdávačky se nebezpečně blíží a navíc nám byly oznámeny termíny závěrečných testů
výsledek: tak nějak celkově se mezi zahr. studenty šíří pocit, že konec se blíží.
Teda pro mě naštěstí konec semestru neznamená konec pobytu v Mexiku, ba naopak: velká poznávací cesta na jih se blíží:-) Taky se snažím sehnat na léto diplomkovou praxi, což se zatím vyvíjí jako boj s větrnými mlýny (školní a vízovou byrokracií), s mexickými slibovači z řad profesorů (ano, zeptám se ti u známých) a s mailovými schránkami místních firem, které ani automatické odpovědi pro útěchu neposkytují ...naděje ale umírá poslední, tak třeba to ještě vyjde.
Minulý víkend jsem se poprvé a naposledy v tomto semestru zúčastnila organizovaného "fresa" (snobáckého) výletu pro zahraniční studenty, kterýžto se stal dalším nezapomenutelným zážitkem:
V pátek před půlnocí u bran kampusu jsme naskákali do autobusů (malého a velkého), ve kterých jsme přetrpěli noc (někteří spíce, jiní, zejména ti v malém autobusu, bdíce). V 8 ráno nás vyklopili ve vesnici jménem Xilitla, kde nás čekala snídaně v restauraci aneb bufetožranice číslo 1 - tortilly a vejce se vším možným i nemožným. Pak jsme pokračovali obhlédnout surrealistické pralesní stavby Sira Edwarda Jamese, to bylo fakt zajímavé, vizte fotky. Sotva trochu slehly tortilly, už jsme se vraceli do restaurace na oběd...kdo mě zná, dobře ví, že jsem pažravá, ale kdybyste viděli porce spolusouputníků z USA - to byla jiná liga. Navíc všechno jedí s hranolkama (tortilla s hranolkama, sendvič s hranolkama, těstovinový salát s hranolkam atd.) Pravda, váhově jsou taky jiná liga. Takže jsem záhy pochopila, že můj sáček se záložníma sušenkama pro případ "kdyby" je tento víkend opravdu k ničemu.
Odpoledne jsme absolovovali zběsilou jízdu na korbě místních "džípů" vzhůru do kopců, abychom mohli zhlédnout výjimečný úkaz jménem "Sótano de Golondrinas". Překad podle Seznam.cz slovníku říká vlaštovčí sklep, ve skutečnosti to byla hluboká propast v zemi, docela podobná Macoše, ze které ráno vylétaly brčálově zelené "vlaštovky" a večer se k velké radosti okoukujících turistů střemhlav vrhaly zpátky dolů do díry. Okraj propasti byl asi ve 3 metrové vzdálenosti obehnán reflexní páskou a nahlížet dolů se smělo jen s pomocí místních "jističů" - subtilních to Mexičanů v letech, samozřejmě za poplatek. "Jištění" vypadá následovně: každý z jističů má kus lana, na jednom konci omotaný kolem nějakého většího šutru, na druhém konci s liščí smyčkou, kterou hbitě přehodí přes hlavu každému zájemci a utáhne na jeho břiše. Jistič sám je v sedáku, přivázán metr od konce lana. Zatímco se turista naklání do propasti a cvaká foťákem, subtilní Mexičan (v porovnání s průměrným americkým turistou asi třetinové váhy) stojí kousek za ním a drží konec lana, na kterém se důvěřivý turista v liščí smyčce vyklání. Za nimi (tedy za liščí smyčkou i za uzlem, kde je přivázaný "jistič"), lano velice zvolna, asi s 2 metrovým průvěsem, pokračuje ke zmíněnému šutru. No není to bezpečné?:-) Já jsem to radši opravdu nezkoušela, na fotkách odvážnějších je vidět stejně akorát jen černá díra... Když vlaštovky zahučely do hlubin, my jsme naskákali opět na korby džípů, abychom si po cestě dolů ještě více než nahoru vyzkoušeli, že jestliže auto hodně, ale opravdu hodně drncá, je lepší za jízdy stát, držet se tyče a vlát v průvanu, nežli pokoušet se sedět:-) Večer jak jinak než žranice v hotelu s bazénem.
V neděli jsme (po vydatné snídani) byli rozděleni do čtyř úderných čtrnáctihlavých týmů, vybaveni voděodolnými sáčky se svačinou a napcháni do dřevěných kánoí, abychom (nemilosrdně proti proudu) dopádlovali k vodopádu. Kaňon, kterým jsme plovali, byl opravdu pěkný, vodopád taky a vedro pekelné. Naštěstí vody všude dost, po cestě zpět nás navíc zavedli do jeskyně s průzračnou vodou, kde jsme se notnou dobu cachtali - mimochodem pohled seshora na 50 studentíků v plovacích vestách, kteří kotvili v hloučku na hladině jak bójky, byl fakt vtipný:-)
Odpoledne předodjezdová žranice, nástup do autobusu (tentokrát na nás bohužel vyšel malý) a přetrpět cestu domů. První půlka cesty šla dobře - dokonce fungovalo DVD, takže o zábavu postráno. V druhé půlce cesty bylo o zábavu postaráno taktéž: Asi 5 minut poté, co jsme všichni vyplnili a odevzdali dotazník spokojenosti s výletem, náš drahý malý mikroautobus vypovídá službu a zastavuje na krajnici dálnice. Chvíli čekáme, co bude (třeba aspoň nějaká informace), postupně skomírá DVD, motor, světla. Kamrádka Němka projevuje obavu, že stát tak dlouho v krajnici dálnice bez výstražného trojúhelníku (v Mexiku se zřejmě nevedou, natož reflexní vesty) asi není úplně bezpečné. Kamarád Francouz prohlašuje, že průměrná doba přežití na krajnici ve Francii je 50 vteřin. Češka a Slovenka se zvedají a vykračují směr východ z autobusu. Mexická organizátorka se ptá, proč chceme ven, když tam fouká vítr. Naše vysvětlení ji dostává do velkého údivu - nebojte se děti, já mám baterku, už pro nás jede jiný autobus z Querétara (=cíl naší cesty, vzdálenost 4 hodiny), bude tu za hodinku ...děkujeme, vystupujem. Venku se opravdu docela okosilo, tak kromě čelovky tasím taky goráčovku a záložní sušenky (posměch kabelkou a bílými teniskami vybavenými spolusouputníků se obrací v závist). Řidič, abychom se cítili bezpečněji, si stoupá za autobus a na každé projíždějící auto mává baterkou, jako aby naše odstavené vozidlo bez světel bylo vidět. Ovšem mexická baterka svítí asi tak intenzivně, jako můj stroj za pár Kaček z rybářských potřeb těsně před zdechnutím... Nakonec jsme ale měli štěstí - všiml si nás kolemjedoucí cizí poloprázdný autobus, který nás ochotně nabral a zavezl až do Querétara.
Jinak se nic význačného v poslední době neudálo, proběhlo akorát pár obvyklých chlastaček a návštev Habana baru (naší oblíbené salsa diskotéky, kde se vždycky picnem mojitem), jeden dámský sedánek s mezinárodní kuchyní (největší úspěch měly vařené banány s mletým masem z Dominikánské republiky, těsně následovány švédskými bramboráky s brusinkovým sirupem), další dámský sedánek s mezinárodní kinematografií (film Ingmara Bergmana nám po 4 měsících pobytu v mexickém prostředí způsobil takový kulturní šok, že jsme nebohé švédské kamarádce zakázali návrat do kruté vlasti).
Minulý týden proběhla další série parciálních zkoušek a teď nastalo nejkrušnější období - finišování veškerých semestrálních prací. No ve výsledku chodím do hospod vlastně ještě častěji (včetně neděle, kdy je všude prázdno a 50% slevy)- je to z akademických důvodů, protože musím zjišťovat nájmy, fixní a variabilní náklady atp., abych měla čím nakrmit buňky Excelu s názvem "Czech microbrewery in Mexico - Business plan".
No a na příští víkend je v plánu velká akce - horolezecký festival v Zacatecas, tak se moc těším a avizuji, že příští zpráva bude zase věnována lezecké části čtenářů:-)
Mějte se krásně, skládejte básně (nejen ty, Pikáči:-) a lezte co to dá!