Jak nabývám zkušeností v mexickém business prostředí

Jak vypadá všední život v malé mexické firmě:
Nad dveřmi vylepená loga pěti různých firem, uvnitř asi 10 osob, o kterých dosud netuším, která patří ke kterému logu a jen matně jsem rozlišila, kdo je tam šéf. Každý si přichází a odchází zcela libovolně, pracovní doba se dodržuje pouze v tom smyslu, že od dvou min. do čtyř kancl zeje prázdnotou (až na ubohou Kristýnku, která odmítá v tuto dobu vylézt na slunce, a tak radši chroupe z domu přinesený salát s nadějí na zmenšení pupku a konverzuje s Evropou). Po jisté době jsem se náhodou dozvěděla, že nejmladší, nejtišší a nejsporadičtěji se vyskytující týpek je prý majitel...Koncept zvaný openspace je v Mexiku pojat taky úplně jinak než u nás - pokud vím, tak v našich zemích je největší výhoda spatřována v tom, že šéf má své podřízené neustále pod dohledem a efektivita práce se zvyšuje tím, že se podřízení tolik neflákaj a více pracujou, když je na ně vidět. Zde je naopak největší výhodou to, že pracovníci nemusejí chodit do vedlejší místnosti, když si chtějí popovídat, ale naopak si můžou kdykoli pokecat s kýmkoli ze zúčastněných, aniž by se zvedli ze židle. Multitasking spočívá v tom, že si každý dokáže povídat se všemi devíti spolupracovníky najednou. Dále je na osazenstvu zajímavé, že všech 10 stálých a dalších 10 pravidelně se ochomejtajících osob je naprosto bílé pleti, včetně jednoho blonďáka. Očmoudlí jsou naopak všichni ochrankáři u vchodu, uklízeč záchodů, uklízečka kanclů a ambulantní prodejkyně svačin. Byla jsem dokonce svědkem toho, jak se za jedno odpoledne dostavilo na pohovor 5 slečen, jejichž profesionální úroveň nemohu posoudit, spolehlivě však mohu tvrdit, že následující den nastoupila do práce ta nejbledější a nejhubenější. Nerada bych se opakovala, ale když se člověk prochází po centru Querétara (a to je ještě jedno z nejrozvinutějších měst, s venkovem se to nedá vůbec srovnat), odhadem 10% kolemjdoucích je bílých. Když vkročí na půdu nejdražší mexické univerzity, procento stoupne cca na 30% mezi žáky a určitě přes 50% mezi profesory. No a když se vkročí do openspaceového knaclu...
Po několika dnech tvoření sbírky makroekonomických ukazatelů se minulý čtvrtek zjevil šéf s velikou novinou: je třeba ocenit podnik a spěchá to. Dostala jsem složku s účetními výkazy a prý v úterý ať je to hotovo. Co se skrývalo ve složce se dá výstižně popsat jediným mexickým výrazem: desmadre (volně přeloženo: bordel). Zabralo mi notných pár hodin se vůbec zorientovat a zjistit, že v součtu neskrývá nic než výsledovky za 24 měsíců (pozor, ne po sobě jdoucích - např. po srpnu následuje listopad), hromadu nesmyslných poměrových ukazatelů (pro četné chyby ve vzorcích z toho lezou pěkná hausnumera) a jednu rozvahu. Cokoli co by se týkalo budoucnosti, jako např. plán investic, neexistuje. A k tomu vyznejte se v mexických účtech. No nebudu to tady pitvat, ale po 2 dnech velice laxní práce jsem stvořila "ocenění", které se však vzhledem k množství a kvalitě podkladů zredukovalo v neumělé rozkopírování historických CF do budoucnosti a hotovo. Na dodávku chybějících měsíců jsem čekala až do pondělního odpoledne a když jsem v úterý ráno prohlásila, že je to krom pochybností o mexické dani hotovo, šéfa to upřímně vyděsilo a odpověděl, že se na to podíváme maňana. Tož dneska (maňana) jsem přišla do kanclu, dala se do obvyklého surfování po netu, čtení turistického průvodce Mexikem a 1000 stránkové knihy o oceňování (mimochodem obsahuje úplně to samé jak Mařík, akorát je to španělsky). Dle ošoupanosti stránek a záložky lze doložit, že šéf došel na stranu 25 a to ještě některé složitější pasáže vynechal. Ve 14 hodin jsme se se spolupraktikantem, který se oceňování účastnil jako divák, dozvěděli, že se na náš výtvor podíváme v 5 odpoledne. Tak jsem se další 3h flákala v kanclu, aby o půl šesté šéf slavnostně otevřel soubor, uskutečnil dvouminutový průlet Excelem a prohlásil, že se na to podíváme maňana.
Zato se druhým z šéfů je daleko větší zábava (nastíním pouze zevrubně, jelikož jsem poněkud paranoidní). Vlastně už to šéf není, protože brzo po mém nástupu z firmy odešel (zda to nějak souvisí s tím, že je očmoudlé pleti, ví bůh). Dosud netuším, čím vděčím za jeho přízeň, nicméně mi domlouvá schůzky v jedné z velkých čtyř (poradenských firem), na které mě vozí svým stříbrným celokoženým meďourem, nejdříve tady v Querétaru a když jsem se tu nic nedozvěděla, nelenil a domluvil mi další schůzku na centrále v mrakodrapu v Mexico City (ta bude tento pátek, tak jsem moc zvědavá). Mezitím proběhl jiný výlet do D.F., a to na jednání o investici do projektu, prej kdyby mě zajímalo, jak vypadá jednání v Mexiku - no když jsem to viděla na stole, protočily se mi z těch nul panenky. Samozřejmě opět meďourem a s obědem v drahé restauraci na profláklé avenue, s by the way otázkou jestli bych nechtěla až dostuduju pracovat v Latinské Americe (z nul se mi opět udělalo mdlo). A já stále ve své jediné slušné sukni a halence z výprodeje, se švýcarskou zavírací kudličkou v kabelce:-D Nebojte se o mě, stačí, jak se bojím já...
No a abychom se k závěru vrátili zpátky na zem, tak něco málo o mých veselých cestách hromadnou dopravou. Těhotenské halenky slaví jeden úspěch za druhým - už mám i společníka na cesty: očmoudlého lehce retardovaného Mexičana, který mě pravidelně vyčkává na zastávce, aby se na mě moh během cesty natřísklým autobusem neustále lepit, častovat mě zvídavými otázkami, furt někam zvát, opakovat jak jsem pěkná a že chce být můj kamarád. Včera se mnou dojel až do hodinu a 1 přestup vzdáleného kanclu, došlo to až tak daleko, že se mě zoufale ptal, co mi má koupit, nebo jestli chci peníze... Dnes jsem po shlédnutí předpovědi počasí vytáhla tu nejletnější ze všech halenek (uznávám, je malilinko průhledná) no a nemusela jsem ani platit jízdné (řidič se na mě při nástupu všeříkajícím způsobem podíval a mince odmítl)... Och, jak já ještě budu se slzou v oku vzpomínat, až se vrátím, a smutně toužit, aby o mě někdo aspoň to kolo opřel...:-D