Vedro

Ve středu nám úspěšně skončil semestr, završili jsme ho tak, jak se na TECu patří - prezentacemi: kýčovitou vyumělkovanou růžičkovou prezentací o exportu řezaných květin z Ekvádoru do Evropy (jak tohle může přispět k mému vzdělání, stále netuším), minimálně stejně kýčovitou skupinovou prezentací celosemestrálního projektu o cukrárně a veleúspěšnou prezentací podnikatelského plánu na stavbu českého minipivovaru, kterou jsem od spolužáků-fiktivních investorů získala 3 milióny pesos a vysloužila si tak plný počet bodů ze semestrálního projektu.



Ve čtvrtek jsem nelenila a vydala se poprvé do firmy, kde mám dělat praxi v oceňování podniků. Kancelář se nahází na opačné straně města ve vysoké prosklené budově ne nepodobné našim populárním open-spaceům. Během pohovoru jsem si povšimla, že tam pánové chodí v obeku, tak jsem na sebe navlíkla jedinou slušnou halenku, co tu mám, a taky silonky... no myslela jsem, že je ze sebe servu už po cestě, která se stala martyriem: protloukat se hodinu a pět minut městem v ranním provozu v narvaným mexickým autobusu (detailní popis viz první lednový příspěvek, jen dodám, že slovo autobus je pravděpodobně mexického původu, odvozené od citoslovce "au"), je fakt mazec.
Mezi kravaťáky s limuzínama jsem samozřejmě dorazila s 30minutovým zpožděním a značně požmoulaná. Nicméně stresovala jsem se zbytečně, neboť po příjezdu jsem dalších dobře 20 minut čekala na to, aby mi šéf sdělil, že si nemůže vzpomenout, co mi chtěl dát za práci, a poslal mě domů, ať přijdu příští týden...Ozbrojená zkušenostmi nabytými v čtyřměsíčním kurzu trpělivosti a sebeovládání jsem ho s úsměvem ujistila, že se nic neděje a že se tedy uvidíme příští týden. Když jsem o 5 minut později scházela schodištěm od záchodu k východu, vyběhl šéf na pavlač a volal na mě přes půl budovy, ať se prý vrátím, že už si vzpomněl...zbytek dopoledne jsem strávila u kombinace Google-Copy-Word-Paste s občasnou obměnou Google-PrintScreen-Malování-Paste-Cut-Copy-Word-Paste s tématem aktuální makroekonomické ukazatele rozličných světadílů. Jak zábavné a přínosné. Ve 14 hodin jsem byla propuštěna, abych si mohla zopakovat cestu autobusem s upgradem na teplotu překračující hranici snesitelnosti. Odpoledne nás nenapadl lepší program, než se jít ukrýt do klimatizovaného nákupního centra, kde jsem si v zápalu radosti ze zimy zakoupila 5 skvostných halenek těhotenského střihu (jsou ohromně praktické, neboť zakrývají můj tortillový pupek a nelepí se tolik na zpocené tělo), minisukni (Mexičani, trubte si, jak chcete, ale já kvůli vám vedrem nezdechnu) a troje zlevněné střevíce (konečně můžu jednou v životě využívat slev na periferní velikosti zboží, jako jsou v Mexiku šestky boty). Tajně podezírám Zuzku, že mě na nákupy zatáhla schválně, aby se můj účet přiblížil k nule tolik, co její, a opustily mě myšlenky zůstat tu až do srpna... Nicméně mám z nákupu radost, bo to je poprvé, co jsem tu narazila na oděvy, které mi nejsou krátké (pravda, na minisukni a těhotenských halenkách se to těžko pozná). Vzpomínám si taky, že posledně jsem takto úspěšně nakoupila sklonkem léta na Čáře, když nás se ségrou přesně před Camaieu zastihla bouřka s krubobitím. Vypadá to, že moje nákupy jsou úzce spojeny s extrémními stavy počasí:-)
Dnes jsem znovu vyrazila do kanclu. Cesta byla o poznání pohodlnější - zvolila jsem jinou, méně frekventovanou trasu a navíc mě jeden mladík záhy pustil sednout (asi v té halence vypadám fakt jak těhotná). Vypadalo to, že dokonce dorazím včas, kdyby se v open-spaceům předcházející čtvrti v úseku, kdy se autobus prodírá pouličním tržištěm, nepřevrhl na silnici vozejk s květákem...
Pracovní náplň vypadala podobně, jako včera. Když už jsem fakt neměla co dělat, přišel jeden z těch dvou týpků, co mě vyslýchali u pohovoru. Evidentně taky neměl co dělat, tak jsem s ním chvíli vykládala a vyšlo najevo, že po jednom semestru vím o oceňování víc než on. Takže nezbývá než doufat, že jestli jednoho dne ten druhý týpek od pohovoru (zřejmě šéf kanclíku) přestane na chvilku telefonovat a začne rozdávat úkoly svým podřízeným, které jsem zatím neviděla vidět nic jiného, než zevlovat, něco se i dozvím. Jisté to ovšem není - sice mu od prvopočátečního mailu tvrdím, že potřebuju praxi v oceňování podniků, a během pohovoru jsem se ho třikrát optala, jestli se tím opravu zabývají, ale jak známo, Mexičani slibujou nesplnitelné, přáhěnějí a neříkají ne...
Odpolední cesta z kanclu do školy na zkoušku byla stejně krušná, jak včera. Obětavý mladík na zastávce mě pustil stoupnout do jediného čtverečku stínu široko daleko (opravdu vypadám těhotná???). Na zkoušce jsem blábolila ani nevím co a po zbytek odpoledne se zchlazovala ve školním mrazáku - knihovně, abych zregenerovala a byla schopna dotáhnout domů sebe a flašku Tequily ze sámošky. V sámošce mě potěšili velkou akcí na importovanou čokoládu Nestlé: 3 kusy za cenu 2 (zřejmě je chtěj vyprodat dřív, než se roztečou), tak jsem zakoupila 6 a uskladnila je do mražáku.
Za chvíli vyrážíme na obligátní páteční fiestu, tentokrát však již rozlučkovou, tak se jdu vymódit do svých nových tyrkysových střevíců. Zuzka se mě snaží přesvědčit, že si do nich musím nalakovat nehty...ale bojím se ztráty své identity (končetin omlácených od skály s mádžem za nehtama) a taky se bojím, abyste mě na případných fotkách vůbec poznali!!!