Pro lezeckou sekci čtenářů

Dlouho očekávaný lezecký speciál mé blognovely je tady!
Takže hezky popořádku: Již od prvopočátku jsem neponechala nic náhodě a jedno ze svých zámořských zavazadel naplnila doma hromadou železa a špagátů. Vyplatilo se - jestli jsem kdy měla pocit, že je v ČR matroš předražený, šeredně jsem se mýlila. Aneb existují na světě místa, kde je všecko ještě mnohem dražší. NAFTA se zřejmě v tomto směru neanagžuje, a tak chudákům Mexičanům nezbývá, než pašovat z USA...
Taky jsem se zodpovědně přihlásila do hodin lezení coby tělocviku, který probíhá na školní překližce 3x týdně v pravé poledne letního času, tzn. tření je vskutku ideální:-). Dále jsem nezaváhala na první hodině a přepadla jednoho ze spolužáků, který utrousil cosi o lezeckým klubu...
A tak se stalo, že od půlky ledna trávím všechny víkendy a pokud možno i úterky a pátky na skalkách. Lezení je tu fakt parádní, neboť:
1) šutr je kvalitní - neláme se, neklouže
2) cesty jsou parádně odjištěné zánovníma nýtama
3) žádné davy - hustota lezců na m2 skalek se s naší vlastí nedá srovnat
4) počasí je zatím přívětivé jak teplotou, tak srážkami. Když občas prší, jede se do jeskyně (ochranou přírody se tu nikdo nezabývá - k čemu jinýmu by měly sloužit krápníky než jako stupy a chyty). Bojím se poněkud letních teplot, ale všichni mě tu ujišťujou, že se dá lézt celoročně, neboť kaňonů a jeskyň je tu prý dost.
5) rozpočet na víkend je tu vskutku sympatický: jídlo a pitivo se nakoupí za pár pesos, uvaří na kradeném dřevu, spí se kdekoli a benál tu stojí třetinu co u nás. Tráva je prej taky levná:-)
6) místní klasa v kombinaci s převodní tabulkou USA - UIAA zlepšuje sebevědomí

Trochu mě teda žere způsob mexické "organizace" odjezdu a dochvilnost účastníků, ale to už se holt musí přetrpět. Naštěstí když už se dojede na místo, najdou se tu i tací, kteří nekecaj a lezou:-) Teda vypadá to většinou tak, že leze pánská macho sekce zájezdu a já, zatímco dámy (když se konečně vypotácí řádně našminkované a navoněné ze stanu) fandí, obdivují svalstvo a výkony, fotí a vaří, což taky není k zahození, bo do tajů mexické kuchyně jsem zatím moc nepronikla.
Taky mě dost pobavilo, že nejen já, neopálitelná bledá tvář, s sebou vozím krém s faktorem 60 a výše - domorodci se mažou stejně silným s odůvodněním, že nechcou být ještě tmavší, než jsou:-)
Jinak tu na lezení nic až tak zvláštního není (je to totiž trapně globalizovaný sport), pominu-li takové detaily, že na policích se tu místo trávou a akáty brodím kaktusama a že mi málokdo věří, že sedáky Rock Empire a Singing Rock, co tu má každej druhej, fakt nejsou USA značky:-)
Toť můj stručný popisek, více viz obrazovou dokumentaci, která teda bohužel bude asi až v pondělí, bo mým domácím netem neproleze:-(
Lezení zdar a nezmrzněte!