Jak vypadá všední týden zahraniční studentky v Mexiku aneb proč není čas psát blog ani maily domů

Tímto bych se chtěla omluvit všem dychtivým čtenářům a podat náležité vysvětlení své situace:
Po nekonečných peripetiích se zápisem předmětů se mi podařilo dosáhnout svého (díky, mami - asi jsem po tobě opravdu zdědila aspoň trochu urputnosti a neodbytnosti:-)), takže už mám pěkně nalajnovaný rozvrh a zabředávám do školních stereotypů.
Mám dva předměty ve španělštině s Mexičanama (Mezinárodní finance a Hodnocení projektů), které jsou zajímavé, ale taky docela náročné hlavně na množství úkolů a týmových projektů. Další dva mám anglicky (Business Environment in Mexico a Mezinárodní marketing), ty jsou taky fajn a větší pohoda. No a pátý do počtu mám španělskou konverzaci.
Můj obyčejný školní den (tzn. po, st a čt) vypadá asi takto:
8:45 probouzím se, rozehřívám tortilly v mikrovlnce, chroupu je se sýrem a zeleninou (mexičtí spolubydlící se mě nechápavě táží, zda jsem králík, zatímco si smaží snídani na pánvičce).
10:00-10:05 usedám do lavice (místní režim je zcela nepochopitelně krutý - více než 5 min zpoždění znamená absenci, víc než malé množství absencí znamená vyletět z předmětu).
12:55 začíná 3 hodinová polední pauza, ve které snad i ti nejpomalejší Mexičani tempem jim vlastním zvládnou zkonzumovat svých obligátních 5-6 chodů. Já, vycvičená z českých školních jídelen, zvládám mexický oběd za 15 minut (dobře, trošku u toho podvádím - sesypávám si hlavní chod a přílohu na jeden talíř a vynechávám každodenní fazole), a proto vyrážím nejprv směr lezecká stěna trošku se zničit, poté na zmiňovaný oběd a nakonec ještě do knihovny na mlíko s kafem (alias capuccino) a napsat aspoň část úkolů (jsem docela marná z jejich množství - to nepamatuju ani ze základky:-/)
16:00 opět usedám do lavice (odpoledne už mám naštěstí jen oddychovky v angličtině...)
19:00 další rychlý přesun, tentokrát směr taneční sál - salsa básica, což je docela vtipný výjev: ubozí Evropané, Evropanky, gringos a gringas (z USA) se marně snaží zkombinovat správně všecky pasos (kroky) a vuelteas (otočky), zatímco jejich snědí spolužáci a spolužačky se motaj a vrtěj zadkama jako by se nechumelilo...
20:30 zcela vyčerpaná z náročného celodenního pobytu v kampusu se odebéřu do přilehlého supermarketu pro obvyklý nákupní koš sestávající z tortil, sýra, zeleniny, jogurtu, sušenek, sedmičky Tequily a 2 litrů Coly, a plynule pokračuji vzhůru domů.
Zde zkonzumuju něco z obsahu igelitky "Soriana" a pokud nepadnu vysílením nebo pod tíhou domácích úkolů, přešminkuju se, vetknu poslední 2 zmiňované položky nákupní tašky do kabelky, zavoláme taxík a vyrážíme na fiestu. (Neboj mami, tu Tequilu máme se Zuzkou napůl a taxíkem jezdíme taky spolu. Koho by zajímaly cenové relace, tak sedmička Tequily tu stojí něco kolem 120 Kč a 10 minut v taxíku 45 Kč).
Fiesty jsou tu typické tím, že se nekonají v barech, nýbrž vždycky u někoho doma, což je velice ekonomické, protože se pije, co sámoška dá. Začíná se docela pozdě, obvykle tak kolem 23h, ale často se ještě předtím koná PreGame fiesta, takže je téměř zaručené, že kdo to dotáhne až do 3. kola, tedy do některého z místních předražených klubů s živou hudbou, už toho moc neutratí... Štěstí je, že místní sámoškový alkohol není vůbec špatný, a tak rána nebývají ani moc krušná, teda aspoň pro ty, kteří nechodí do školy na 7, ale až na 10:-)
V úterý a v pátek školu nemám, takže dospávám co se dá, dodělávám úkoly, chodím cvičit a taky se účastním sedánků se svými nesmírně produktivními mexickými týmy.
No a víkendy jsou ve znamení dilema: cestovat nebo lézt?
Ale o tom zas až příště:-)

1. pokračování

Fiesta se vydařila, za což vřele děkuji všem, kteří mě kdy aspoň trošku naučili pít a zasloužili se o to, že jsem nedopadla podobně jako nebohá děvčátka z USA, která Mexičani zlili Tequilou pod obraz. Také jsem vděčná moravské domácí slivovici, která se ukázala být ještě mocnější zbraní než Tequila a o(c)hromila i trénované místní borce :-)
V sobotu, tedy den poté, jsme dopoledne vyrazily na výlet do malebného městečka Tequisquiapán. Musím uznat, že domorodci nás ten den velice překvapili: nejenže nezapomněli, komu patří telefonní čísla, která z nás nad ránem vymámili, ale dokonce si pamatovali cíl našeho výletu a rozhodli se (pravda, s jistým zpožděním)následovat náš autobus a dělat nám společnost, tzn. klepat kosu ve starobylých uičkách s náma. Totiž abyste rozumněli, nevídaná zima v Mexiku neustává, ba naopak, okosuje se čím dál víc. Už jsme se Mexičanům přestaly smát - denní teploty kolem 12 a noční kolem 0 by totiž nebyly nikterak hrozné, pokud bychom s sebou ovšem měly jiné oblečení než 4 sukně, 5 tílek, jedny dlouhé kalhoty a 2 svetříky, do kterých obalujeme jako cibule už 10 dní. A taky pokud by teplota v budovách (včetně školy a domova) byla aspoň o malinko vyšší než ta venkovní (aspoň v noci…).
V neděli jsme si naplánovaly výlet do další doporučované destinace jménem San Miguel de Allende. Avšak když jsme vyšly na ulici a opřel se do nás ledový severák, bleskurychle jsme změnily názor a rozhodly se navštívit místní obchodní centrum s cílem nakoupit pár chybějících kusů oděvu, sluchátka s mikrofonem (abych mohla skypovat) a diář. Nepodařilo se ani jedno, protože: rozměry dámských oděvů byly pro nás absolutně nepoužitelné, sluchátka neměli žádná a diáře jenom ve výprodeji z roku 2007. Náhodou jsem narazila taky na lezecký krám (zřejmě jediný ve městě): sortiment se skládal asi z 20 produktů: 1 typ batohu, 1 typ sedáku, 2 typy karabin (expreska a zámkovka), 2 typy lan (jednoduché a dvojité) atp. Zhruba polovina z toho byla Petzl a ta druhá Singing rock s 50% zámořskou přirážkou. Zbývající prostor krámu vyplňovaly 4m2 boulderovky s 2 hekajícími domorodci , světe div se, v kulichu:-) Pozitivnější byla návštěva místního multiplexu, kde jsme za 35 pesos (cca 50 Kč – ne, jedničku na začátku jsem opravdu nezapomněla) zhlédly nový trhák Sherlock Holmes v angličtině se španělskými titulky (tomu říkám opravdová schýza:-D)
No a dneska nám konečně začalo vyučování. Největší šok jsem zažila hned po ránu, jmenuje se to Evaluación de proyectos. Profesorka, ačkoli bílá ve tváři, mluvila velice svižně španělsky, ve třídě jsem jediná z výměnných zahraničních studentů a po hodině mě dorazila reakce jednoho z mexických spolužáků, který se hned po obligátní otázce, odkud jsem, náramně podivil, proč že jsem si zapsala zrovna tenhleten děsně náročný kurz. Vypadá to, že investičko straší nejen české studenty, ale já si věřím – s Valachovým bestsellerem v hlavě mě přece žádní Mexičani nemůžou rozhodit;-)
Taky jsem pokročila v konzumaci mexické stravy: přes veškerá varování zahraničního oddělení jsem již 3x úspěšně strávila jídlo z ulice (rozumněj ze stánků na chodnících a náměstích, kde se prodává jídlo do ruky). Totiž tohle prý je to nejlepší, co se dá v Mexiku okusit - čím očmoudlejší kuchařka a ošuntělější stánek, tím delikátnější pokrmy. Zdá se ale, že sortiment mexických specialit je nevyčerpatelný. Dnes jsem opět měla zážitek u oběda – skočili jsme si o volné hodině na tzv. comida corrida – je to něco jako české polední menu ovšem s tím rozdílem, že se skládá min. ze 4 chodů a člověk nikdy neví předem, co mu přistane na stole. Dnes se např. hlavní chod skládal z kuřete politého čokoládovou slanou mastnou pálivou omáčkou se sezamovými semínky… Ještěže jsem se duchapřítomně zeptala na název této delikatesy a zapsala si ji na seznam zakázaných poživatin.
Tak to bude pro dnešek už vše, je čas vyzbrojit se zbývající slivovicí a vyrazit na další fiestu…

Zrdravím z Mexika!!!

Moje cesta do Mexika začala brzo ráno na Nový rok, kdy British Airways vypravily školní letadlo do Mexico City. Totiž v tak atraktivní dobu odletu (1.1. v 7:45) se na nízkou cenu letenek nechali nalákat opravdu snad jen nuzní studenti:-) Obětavý tatínek mě nad ránem zavezl do Vídně na letiště, kde jsem se setkala se Zuzkou, která je pro tento semestr mojí spolubydlící, spolužačkou a souputnicí. Cesta byla jak jinak než dlouhá – 2 h do Londýna, tam obvyklá 4 hodinová pauza a pak 12 hodin přes oceán. Přistávali jsme těsně před setměním, a tak jsme ještě stihli spatřit šílený výjev jménem Ciudad de México z ptačí perspektivy: hromada budov rozličných velikostí od horizontu po horizont a ještě mnohem dál… Jak jsem byla ráda, že jsme přímo z letiště hned vyrazily do Querétara, kde si mi líbí mnohem víc.

Santiago de Querétaro se nachází v centrální části Mexika, takže na cestování ideální (proč jsme si tento kampus asi vybraly?:-)). Město má asi 700 000 obyvatel, moc pěkné historické centrum z koloniálního období (UNESCO) se spoustou kostelů a jedním náměstím vedle druhého. Kampus se nachází pár minut autobusem z centra na sever a je opravdu luxusní - nechtějte vědět, kolik činí školné... My jsme tu zadarmo a ještě dostáváme stipko z naší školy. Lituju upřímně Mexičany, kteří jednou na výměnu do Prahy...

Víkend jsme strávily sháněním podnájmu a s ním spojeným postupným poznáváním města a jeho dopravního „systému“. Dopravu tu totiž zajišťují vpravdě dobrodružné autobusy, které stavějí kde chcou, jezdí kdy chcou, na "zastávkách" jen lehce přibržďují, dveře téměř nezavírají a při zběsilé jízdě se otřásají v základech. Nicméně už ovládáme několik linek:-) S bydlením nám přálo štěstí, protože jsme si brzo našly výborný a levný podnájem a už v neděli jsme se nastěhovaly.

Bydlíme v domku na kopci nad školou (8 minut pěšky), máme každá svůj pokoj, napůl koupelnu a spoustu společných prostor včetně vybavené kuchyně, obýváku, televizní místnosti a dvorku s čivavou. Všecko pěkné a nové. Domácí je student medicíny, synáček mexických zbohatllíků, kteří mu zřejmě přenechali dům a odstěhovali se jinam. Evidentně ho vůbec netankuje, kolik od nás vlastně vyinkasuje, a tak platíme stejně jako v Praze za koleje. Do 2 volných pokojů by se měli brzo přistěhovat brazilská studentka a mladík z hlavního města.

Při poznávání města jsme taky rychle pochopily, že pro Mexičany budeme vždycky poněkud pěst na oko, jelikož jsme bílé, o hlavu vyšší, polovičně tlusté (konečně si jednou připadám štíhlá), pijeme vodu a neobědváme 4 chody. Nicméně chovají se k nám velice přátelsky a ještě o něco přátelštěji, když se dozví, že nejsme z USA, nýbrž z Evropy.

Ve dne tu je touto dobou asi 15 stupňů, tzn. Mexičani mrznou a nechápavě zírají na evropské exoty v krátkém rukávu:-) Již několikátý den nás ujišťují, že takováhle zima tu už dlouho nebyla a že za pár dní se určitě oteplí a začne pražit slunce a bude tu "krásně teploučko", na což se opravdu velice těšíme... Nicméně už jsme tu skoro týden a počasí je čím dál hnusnější - od včerejšího večera nepřetržitě leje jak z konve, což je zřejmě taky velice neobvyklé, jelikož pro tento účel nikdo nevybudoval kanály, takže voda teče všude možně. Naštěstí bydlíme na kopci:-)

Mexické stravy jsem se docela bála, ale zatím mi ti velice chutná. Můj žaludek už zvládl strávit tacos, quesadillas a enchiladas. Všecko jsou to kukuřičné placky na tisíc způsobů plněné vším možným, které si domorodci přelévají příšerně pálivými omáčkami (salsa). Základ ovšem je vždycky poprosit o něco, co není ani trošku picante a pokud možno ani frito (smažené, tj. plovoucí v oleji) a sendviče před konzumancí rozlepit a vypreparovat chili papričky.

V úterý jsme využily toho, že se stále samovolně budíme kolem šesté, a vypravily jsme se brzo ráno do Mexico City. Tam nás čekal Zuzčin kamarád z Prahy s luxusním vozem, ve kterém jsme pak proseděly většinu dne…Zážitek to byl opravdu intenzivní: zhlédly jsme 3 památky (dům Fridy Kahlo, katedrálu a palác na hlavním náměstí) a strávily 8 hodin v neuvěřitelném multiproudovém provozu.

Od středy chodíme do školy, zatím pouze na orientation days, čili pro rozvrh a spoustu dalších instrukcí a taky seznamovat se s ostatními zahraničními studenty…. Je docela fajn vidět zase bledé tváře, které navíc ovládají španělštinu asi tak, jako já:-) Je nás tu 73: nejvíc Amíků z USA, taky hodně Francouzů a Kanaďanů z Quebecu, Kolumbijci, co vypadaj jak jedna velká rodina a pak pár nás exotů z Evropy (2x Rakousko, 2x Německo, 1x Dánsko, nějací Finové a my dvě).

Rozvrh mě pramálo potěšil, jelikož mám školu od pondělí do pátku, ale aspoň se mi podařilo zbavit se hodin od 7 ráno (nechápu, jak může něco takového v mexické škole existovat). Mám bohužel jen jeden předmět v angličtině, další 3 jsou španělsky, čehož se docela bojím. Taky budu chodit do španělské konverzace, tak snad mi to pomůže. Včera jsme se konečně dostali k osnovám předmětů, a docela mi spadl kámen ze srdce, neboť jsem zjistila, že valnou většinu toho umím už z ČR, takže bude asi stačit, abych se to přeučila do španělštiny a vypracovala všecky ty projekty, co se tu dělají (a že jich není málo).

Dneska jsme si zapisovali tělocviky, kulturní kurzy a další srandy. Mám radost, že se mi do rozvrhu vešlo 3x týdně lezení a 2x salsa. Přímo v kampusu je venkovní stěna, není teda nic moc a navíc jsou hodiny v pravé poledne, takže to bude docela výživné. Ale lepší než drátem do oka a snad se tam aspoň seznámím a budu mít s kým jezdit na skalky.

Večer vyrážíme na první fiestu, tak doufám, že to moje játra přežijou:-)