1. pokračování

Fiesta se vydařila, za což vřele děkuji všem, kteří mě kdy aspoň trošku naučili pít a zasloužili se o to, že jsem nedopadla podobně jako nebohá děvčátka z USA, která Mexičani zlili Tequilou pod obraz. Také jsem vděčná moravské domácí slivovici, která se ukázala být ještě mocnější zbraní než Tequila a o(c)hromila i trénované místní borce :-)
V sobotu, tedy den poté, jsme dopoledne vyrazily na výlet do malebného městečka Tequisquiapán. Musím uznat, že domorodci nás ten den velice překvapili: nejenže nezapomněli, komu patří telefonní čísla, která z nás nad ránem vymámili, ale dokonce si pamatovali cíl našeho výletu a rozhodli se (pravda, s jistým zpožděním)následovat náš autobus a dělat nám společnost, tzn. klepat kosu ve starobylých uičkách s náma. Totiž abyste rozumněli, nevídaná zima v Mexiku neustává, ba naopak, okosuje se čím dál víc. Už jsme se Mexičanům přestaly smát - denní teploty kolem 12 a noční kolem 0 by totiž nebyly nikterak hrozné, pokud bychom s sebou ovšem měly jiné oblečení než 4 sukně, 5 tílek, jedny dlouhé kalhoty a 2 svetříky, do kterých obalujeme jako cibule už 10 dní. A taky pokud by teplota v budovách (včetně školy a domova) byla aspoň o malinko vyšší než ta venkovní (aspoň v noci…).
V neděli jsme si naplánovaly výlet do další doporučované destinace jménem San Miguel de Allende. Avšak když jsme vyšly na ulici a opřel se do nás ledový severák, bleskurychle jsme změnily názor a rozhodly se navštívit místní obchodní centrum s cílem nakoupit pár chybějících kusů oděvu, sluchátka s mikrofonem (abych mohla skypovat) a diář. Nepodařilo se ani jedno, protože: rozměry dámských oděvů byly pro nás absolutně nepoužitelné, sluchátka neměli žádná a diáře jenom ve výprodeji z roku 2007. Náhodou jsem narazila taky na lezecký krám (zřejmě jediný ve městě): sortiment se skládal asi z 20 produktů: 1 typ batohu, 1 typ sedáku, 2 typy karabin (expreska a zámkovka), 2 typy lan (jednoduché a dvojité) atp. Zhruba polovina z toho byla Petzl a ta druhá Singing rock s 50% zámořskou přirážkou. Zbývající prostor krámu vyplňovaly 4m2 boulderovky s 2 hekajícími domorodci , světe div se, v kulichu:-) Pozitivnější byla návštěva místního multiplexu, kde jsme za 35 pesos (cca 50 Kč – ne, jedničku na začátku jsem opravdu nezapomněla) zhlédly nový trhák Sherlock Holmes v angličtině se španělskými titulky (tomu říkám opravdová schýza:-D)
No a dneska nám konečně začalo vyučování. Největší šok jsem zažila hned po ránu, jmenuje se to Evaluación de proyectos. Profesorka, ačkoli bílá ve tváři, mluvila velice svižně španělsky, ve třídě jsem jediná z výměnných zahraničních studentů a po hodině mě dorazila reakce jednoho z mexických spolužáků, který se hned po obligátní otázce, odkud jsem, náramně podivil, proč že jsem si zapsala zrovna tenhleten děsně náročný kurz. Vypadá to, že investičko straší nejen české studenty, ale já si věřím – s Valachovým bestsellerem v hlavě mě přece žádní Mexičani nemůžou rozhodit;-)
Taky jsem pokročila v konzumaci mexické stravy: přes veškerá varování zahraničního oddělení jsem již 3x úspěšně strávila jídlo z ulice (rozumněj ze stánků na chodnících a náměstích, kde se prodává jídlo do ruky). Totiž tohle prý je to nejlepší, co se dá v Mexiku okusit - čím očmoudlejší kuchařka a ošuntělější stánek, tím delikátnější pokrmy. Zdá se ale, že sortiment mexických specialit je nevyčerpatelný. Dnes jsem opět měla zážitek u oběda – skočili jsme si o volné hodině na tzv. comida corrida – je to něco jako české polední menu ovšem s tím rozdílem, že se skládá min. ze 4 chodů a člověk nikdy neví předem, co mu přistane na stole. Dnes se např. hlavní chod skládal z kuřete politého čokoládovou slanou mastnou pálivou omáčkou se sezamovými semínky… Ještěže jsem se duchapřítomně zeptala na název této delikatesy a zapsala si ji na seznam zakázaných poživatin.
Tak to bude pro dnešek už vše, je čas vyzbrojit se zbývající slivovicí a vyrazit na další fiestu…