Pauza v lezeckém programu aneb zkouškové, kulturně-poznávací výlet do Guanajuata a oslava narozenin

Pro začátek, abych zachovala kontinuitu, konstatuji, že Santa Claus na mě ani ve druhém zkouškovém nezapomněl a že systém curva se opět osvědčil.

Po zkouškovém následoval prodloužený víkend (slavný prezident Benito Juárez slavil v pondělí narozeniny), jemuž předcházely obvyklé lezecko-organizační peripetie, které tentokrát zašly tak daleko, že jsem nakonec nejela lézt nikam a na poslední chvíli rezervovala hostel v Guanajuatu, abych se mohla připojit k mým dobrým kamarádkám Zuzce a Annie, které mi na rozdíl od řady Mexičanů nedaly košem a zachránily můj víkendový program.
Guanajuato leží ve vedlejším státě a je to opravdu pěkné město - mě uchvátily samozřejmě především kopce, kterými je město bezprostředně obklíčeno (a ty skály, které shlíží z horizontu! - škoda, že v Gaunajuatu nemá TEC kampus). Město je typické svými terasovitými panaromaty pestrobarevných domečků - na rozdíl od většiny ostatních měst, kde jsou domy jednotně fádní bílé či vyšedlé. Taky jsme navštívily muzeum mumií (oprvadu, vlezla jsem do muzea!!!), což nebyl zážitek úplně pozitivní, zato intenzivní. Po hodině neopodstatněného čekání u brány, byl dav návštěvníků natlačen do podzemí, prohnán kolem vitrín s mtrvolami a vyplivnut na druhé straně budovy ven. Nutno podotknout, že celá expozice obsahovala asi 3 informační cedulky a místo výkladu u některých vitrín vystupovaly hérečky které se snažily co nejdramatičtěji ztvárnit průběh smrti vybrané mrtvoly včetně pohřbení zaživa. A to tam mexické rodiny chodily s 8 letými dětmi. Nářez. Zbylé desítky muzeí jsme k mojí spokojenosti vynechaly a radši se důkladně poprocházely po městě a poseděly v barech a kavárnách se spoustou dalších zahraničních turistů. Bohužel jsou totiž krásy Guanajuata náležitě profláknuté, takže centrum města je naprostá turistická zóna, ale i tak se mi výlet moc líbil. Taky proto, že jsem si konečně po 2 měsících odpočinula od mexicky organizovaných zájezdů...

V poslední době se tu profláklo, že se blíží moje narozky a tudíž důvod k fiestě, a tak nezbylo, než uspořádat večírek. Rozhodla jsem se, že když už, tak se vším všudy: pokusím se připravit české pohoštění.
První krok bylo přesvědčit domácího, aby mi povolil fiestu v našem slušném, klidném domě - kupodivu klaplo bez větších obtíží.
Krok číslo 2: Rozeslat pozvánky. Facebook usnadní leccos, ovšem mám pocit, že do španělské verze tlačítka "zúčastním se", "nezúčastním se" a "možná" ani nemontovali, protože je to naprosto zbytečné. U Mexičanů totiž nejen že se do poslední chvíle neví, zda přijdou, nebo ne, ale nedá se ani odhadnout, s kolika kamarády se dostaví. Počet strávníků je tudíž naprosto ve hvězdách.
Krok číslo 3: vymyslet "menu". Vylučovací metodou padla volba na kuře na paprice, tvarohové knedlíčky s jahodama, česnekovou pomazánku a perník.
Krok číslo 4: překlad ingrediencí do španělštiny, konstatování, že v supermarketu se nesežene nic, a výlet na pravé mexické tržiště... Vybavena dlouhým seznamem a velkým batohem, vydala jsem se na nejbližší autobusovou zastávku, zkušeně se zeptala domorodců, které číslo jede na trh, a bez větších problémů dorazila na místo činu. Tržiště jsou tu v obdobných prostorách, jako naše ťamanské, stánky uvnitř jsou ještě o něco stísněnější, a prodává se v nich velice rozličný tovar od masných a mléčných výrobků, ovoce a zeleniny, přes koření, byliny, amulety, elektroniku až po tenisky Adidas. Musím přiznat, že zpočátku se mnou poněkud zamávalo vzezření masných stánků - po kachličkách se válí kusy různých zvířat, nejvíce na mě zapůsobila ještě skoro živě vypadající hlava chobotnice, která na mě zírala z rybího puchu. Byla jsem ale statečná a pokračovala ve shánění tří klíčových nesehnatelných surovin: kysané smetany, tvarohu a hrubé mouky. Mlékárenských stánků jsem obešla asi 10, v každém ochutnala crema ácida i requesón, popovídala si o tom, odkud jsem a co budu vařit, ujistila se, že hrubá mouka opravdu neexistuje, ale že ať se zeptám v moukařství, co je naproti. Když už můj žaludek řekl stop kysané smetaně, vrátila jsem se k "nejkyselejšímu" stánku, koupila litr smetany (zabalili mi ji do igelitovýho pytlíku), stejně tak tvaroh. Mezitím jsem taky objevila malý, relativně čistý stánek, kde se povalovaly kusy kuřat (nesmíchané s jinou zvířenou), a jelikož maso vypadalo opravdu pěkně, odhodlala jsem se a zakoupila 4 půlky. Maso bylo levné a navíc je to tu se vším servisem - můžete si přesně naporoučet, zda kuře zbavit kůže, vykostit, na jaké tvary naporcovat či naklepat. Mezitím obvyklá konverzace odkud jsem, co budu vařit, co dělám v Mexiku, jak se mi tu líbí... Hodiny ubíhají, tak už jen do zelinářství a do moukárny, kde jsem úspěšně zakoupila všechno koření a zvolila substitut pro hrubou mouku: mouka celozrnná. S naplněným batohem, dvěma taškami a pocitem úspěchu jsem zamířila na místo, kde mě dříve vyplivnul autobus č.2. Trošku jsem znejistěla, když jsem zjistila, že silnice je jednosměrná, a tak jsem zkušeně nadhodila dotaz do davu čekajících. Po čilé diskusi se většina shodla na tom, že je třeba popojít 200m na hlavní silnici a tam že určitě jezdí dvojka v opačném směru. Odvlekla jsem se tedy tím směrem a opravdu brzy našla zastávku a dvojku. Spokojeně jsem usedla a posouvala se mexickou špičkou směrem k domovu až do té chvíle, kdy na jedné z klíčových křižovatek autobus místo aby zabočil do mojí čtvrti, směle pokračoval vzhůru někam do řiti. Holt dvojka jedním směrem není to samé jako dvojka opačným směrem. Vysedla jsem tedy na nejbližší zastávce, vrátila se na křižovatku, zeptala se domorodce, kterým číslem do mé čtvrti, nasedla na zmíněné číslo (znovu zaplatila) a po 2 minutách jízdy opět překotně vysedla, jelikož i tato linka směřovala někam úplně jinam. Rozhodla jsem se volným tempem pokračovat pěšky a stopnout první taxík, bohužel však taxikáři zrovna měli siestu nebo co, a tak jsem se nádherně prošla v horkém poledním slunci podél hlavní silnice s plnou polní a kapající igelitkou s kuřaty až domů...
Krok číslo 5: Uvařit. Po minulém hektickém zkouškovém týdnu následoval hektický vyvařovací týden. Začala jsem ve středu po škole, v 1 v noci při boji s dohasínající plynovou bombou bylo jasné, že čtvrtek bude ve znamení absencí. Navíc mexická trouba nezvládá zároveň péct a vařit. Takže jsem celý den strávila poskakujíc mezi plotnou a Powerpointem. Nicméně v 17:00 byly všechny pokrmy ready a Powerpoint odeslán, tak jsem moha seběhnout do školy doprovodit ho svým projevem (na což nakonec ani nedošlo:-/), pak zase vyběhnout vzhůru domů, hodit se do gala a očekávat hostí:-)
Abych přiblížila, co v hrncích nakonec vzniklo: Kuře na paprice se podobalo s drobnými detaily (smetana méně kyselá a paprika trošku jinak papriková). Knedlíčky chudáčci byli zahnědlí z těch celých zrn, ale chutnaly vynikajícně, byť trošku po vláknině:-) Česneková pomazánka byla autentická. Perník by se s českým asi nepoznal (český a mexický hřebíček nejsou totéž, ani kakao, ani čokoládová poleva v podobě pěny nebyla to ono), nicméně chutnal taktéž.
Počet strávníků nakonec osciloval kolem 15, což byla tak akorát únosná míra. Úspěch byl zaznamenán jak u mexické, tak u mezinárodní sekce - z talířů to mizelo a co se nevešlo do žaludků, vyprosili si domů. Co považuju za opravdový projev uznání je, že Mexičani zvládli zkonzumovat všechny chody bez toho, aby si do nich přihazovali chilli a limetky! Prý už mi zbývá jen uvařit mexickou rýži tak, aby se nelepila, a můžu se vdávat. Děkuji pěkně:-) Opít jsme se taky zvládli, nerozbilo se nic, takže úspěch:-D Akorát to teď vypadá, že budu muset vařit častěj...
Nyní už jsou všechny zbytky zkonzumovány, spoušť uklizena, a na zítřek zase jednou domluvené lezení (prej odjezd v 6:30 - to jsem moc zvědavá), tak už se nemůžu dočkat. Holky vyráží do Morelie na sbírku motýlů, ale mě už zase svědí ruce, tak jsem se zas upsala Mexičanům a doufám, že něco vylezem. A kdyby ne, tak v neděli je v nabídce canyoning...